Shrnutí: Rozhovor s Tiborem Kovalským, který také pracuje jako projektový manažer na volné noze. Povídání o práci nezávislého profesionála, řízení projektů a o zkušenostech s projekty v zahraničí.
Ing.Tibor Kovalský je nezávislý konzultant, lektor, projektový a risk manažer. Spojuje práci na projektech s poznáváním zajímavostí ve svém okolí. Je narozen ve znamení Kozoroha, žije se svou rodinou v Písku. Více profesních detailů o něm lze nalézt na stránkách www.tibis.eu.
Ahoj Tibore. Jsem rád, že sis našel čas na rozhovor, protože mě zajímá Tvá práce a beru Tě tak trochu jako zkušenějšího kolegu. Jak se máš?
No celkem hodně pracovně, když je nálada na bodu mrazu, nazývám to odlehčeně „pracovním šokem“. Vedu projekt implementace bankovního systému pro zákazníka ve vzdáleném Kazachstánu a máme zpoždění, které ohrožuje nejen konec projektu v roce 2009 (jsem tu už 14.měsíc), ale i mé soukromí – v sázce jsou totiž vánoce v rodinném kruhu v Čechách.
To je určitě zajímavé nejen pro mně– jak jsi se k řízení takového projektu dostal?
Tak to musím trochu do historie. Jak víš, už mi není „dvacet“… Mám dost dlouhou praxi jako zaměstnanec – jako IT analytik, jako liniový manažer, konzultant, projektový manažer. Jednoho dne jsem se zkrátka rozhodl že budu pracovat sám na sebe. Plány byly veliké – jako první jsem si „sesumíroval na papíře“ co si asi představuju (říká se tomu podnikatelský záměr a stojí za to s ním ztratit trochu času): začnu sám a postupně kolem sebe vybuduji skupinu lidí, kteří budou na stejné kvalitativní úrovni a budeme společně dodávat konzultační a projektově-manažerské práce. Já se poté přesunu spíše do roviny prodejce a duchovního vůdce, protože vzhledem ke své praxi budu umět i poradit v ostatních oblastech, a nebudu prodávat „modré z nebe“, ale reálnou kvalitu, protože vím o co jde, a co prodám také zkontroluji a dodám.
A jak jsi na tom s těmito svými plány daleko? Mají si čtenáři představit, že jsi vybudoval velikou firmu, sám už moc nepracuješ a jezdíš spíše jenom na dovolenou atp.?
Ale vůbec ne! Skupinu (či firmu) jsem ještě nevybudoval. Zatím pracuju jen sám na sebe. Za prvé je třeba mít business – zákazníka, zakázky (pozor – množné číslo, to jest více práce než sám zvládneš) a lidi, na které je spolehnutí. Začínal jsem po dlouhém rozmýšlení právě se začátkem krize – na začátku roku 2008 a do businessu jsem vkládal víc než 50% svého času a peněz. Výkyvy trhu se týkají v první řadě tebe – externisti a školení, to je to, co velké firmy škrtají jako první ve svých plánech pokud je problém. A pozor – ne každá schůzka či obchodní jednání znamená kontrakt. Musíš se snažit hodně, moc. Mnohdy nemůžeš využít ani „staré“ obchodní kontakty, protože tě najednou neznají, a nebo s nimi jdeš na pracovní oběd, nechají si ho zaplatit, a pak se dozvíš, že stejně není šance. Osobní zkušenost, která tě posílí. Je třeba ji absolvovat a poučit se pro příště.
Posílí? V čem přesně?
No jasně. Možná tě to zlikviduje, odradí, demotivuje.. Je třeba to zkusit. Přijdeš o hromadu volného času, někdy o peníze, a taky i o iluze, ale naučíš se třeba říkat „ne“, když se ti zákazník nebo zakázka nelíbí. Sám si dohodneš obchod i svoji odměnu, principy fungování a komunikace, to je přeci úžasné! A navíc za všechno pěkně ručíš – když uděláš chybu, nepomůže tu žádné známé logo, za které se schováš jako anonymní zaměstnanec. Pěkně jdeš se svou kůží na trh. Musíš se snažit. Když to vyjde, máš jméno. Horší je, když se nedaří.
Můžeš to trochu čtenářům i mně přiblížit?
Jako freelancer jsi více zranitelný. Zaměstnanec má odpovědnost jen do výše několika měsíčních výplat, ty jako „ičař“ naplno. Musíš si dobře postavit smlouvu a tlačit do ní maximum z ústních dohod, které při „námluvách“ uděláte. Ne vždycky narazíš na seriózního zákazníka, který plní co nasliboval. Z mé zkušenosti jsi pod lupou všech na projektu – vedení tě sleduje, zda odvádíš co chtějí. Nakládají úkoly, které vlastní zaměstnanci neudělají (nemohou, nechtějí, neumějí) a ty je zkrátka musíš dodat. Ke kolegům a podřízeným na projektu si musíš najít cestu – oni tě nemusejí poslouchat, ale ty je musíš přesvědčit a pak vést. Musíš jim ukázat, že znáš problematiku, kterou se oni zabývají, že nejsi jen „hloupý úředník“, který odškrtává v Excelu. Promiň za výraz, ale já takové manažery znám. Oproti nim mám výhodu své praxe a své zkušenosti důsledně zhodnocuji. Excel samozřejmě používám :)
Ano, je to často pokládaná otázka, nakolik by měl manažer být i odborníkem v dané oblasti. Stavíš se tedy jednoznačně za to, že být „jenom“ dobrým manažerem nestačí, že je třeba být také odborníkem, který dobře rozumí řešenému problému?
Projektový manažer má být správně „nad věcí“, to znamená nejít do detailů, protože řídí celý projekt. Ve skutečnosti obrovsky pomáhá, když znáš nějakou specifickou část „tvého“ projektu, protože jsi již něco podobného (nebo stejného) dělal. Je to „srdcové eso, trumf“ který použiješ a projekt to posune. Pokud nemáš technologické zkušenosti, neboj se naslouchat a učit se.
A můžeš nám tedy trochu přiblížit svou pracovní dobu?
Teď nevím co říct, tak asi toto: „pro tebe vlastně žádná pracovní doba neexistuje“. Jsi přece Ten freelancer, neboli volná noha, který je tu naplno pro zákazníka a udělá vše, co je třeba. Jak říká stará moudrost: nemožné ihned, zázraky do tří dnů.
To zní trpce. Je tedy aktuální otázka, jestli s tím někdy brzy praštíš a necháš se zase zaměstnat?
Nikdy, pokud to půjde, tak už ne. Dlouho jsem váhal a rozmýšlel, teď v tom jedu naplno. Jsem svým pánem, já rozhoduji s kým, kdy, do čeho a za kolik půjdu. A když to skončí, opět si sám rozhodnu zda pokračuji nebo odpočívám. Mince má samozřejmě dvě strany: když jsem u zákazníka, většinou se nevyplatí plánovat dovolenou, protože to zkrátka nevychází. Možná je to tím, že jsem v jádru workoholik, možná tím, že beru zakázky typu „problém“. Každopádně vždy počítám s tím, že v době zakázky jde moje soukromí trochu stranou … no přiznám že někdy i víc než trochu.
V průběhu svých projektu s tím mám bohužel často podobnou zkušenost. Co bude dál? Nebojíš se že jako freelancer budeš po návratu těžko hledat další zakázky, že jsi na dlouhé měsíce vypadl z českého trhu a že se bude nelehko vracet?
Vůbec ne. Vzhledem k mé praxi mám kontakty a nabídky existují. Navíc – Tam Tamy fungují. Ještě jsem neskončil tento projekt a už mám nabídku na další dva, jeden je prakticky stejný (neboli projekt typu „problém“), další nabídka je na konzultační práci s mým již vyzkoušeným partnerem. Teď bych rád přidal malé vysvětlení – není to jen o tom, že staří a ostřílení dostávají zakázky. Mladí a začínající mají také šanci, někdy dokonce i větší. Rada je jednoduchá: je třeba i spolupracovat s těmi zkušenějšími a učit se. Řada zkušeností se musí prožít. Stará vojenská moudrost říká: do prvního boje nejsi voják a do prvního zranění nejsi zkušený voják. Ve škole nabereš hodně vědění, teorií jak řídit projekty je také dost, ale realita je vždycky jiná. Co projekt, to prototyp – jiný přístup v detailech, jiné poučení pro projekťáka. A to nemluvím o zahraničí – mentalita, jazyk, zvyky …
Je to Tvé první zahraniční působení?
Není. Mám za sebou pár měsíců na projektu v Chorvatském Zagrebu. Šlo o implementaci leasingového systému od Oracle, vedeného lidmi z Rakouska. Rád se pochlubím i Europrojektem v Bratislavě, i když to není plnohodnotná cizina, protože společná historie Čechů a Slováků mi jednoznačně pomáhala. Také můžu započítat krátké (opakované) pobyty v Moskvě a Bulharsku.
Tak zpátky k tomu, jak jsi se dostal k projektu v Kazachstánu. Jak je to vůbec daleko a jak to stíháte časově?
Dostal jsem se k tomu docela normálně – existují lidé, kterým se říká lovci hlav. Oni mají přehled koho kontaktovat. Trh v ČR je velmi malý, všichni se známe, sám víš, že Tam Tamy fungují dobře na všechny druhy zpráv a referencí (naštěstí i na dobré zprávy). Výběrem u zákazníka jsem prošel, vyjednávání bylo celkově dlouhé – skoro dva měsíce. Odletěl jsem v listopadu 2008 s tím, že „to“ za pár měsíců uděláme, protože už „je to rozjeté“. Kazachstán je daleko – asi 4700 kilometrů a 5 hodin časového posunu. Ale nejvíc daleko je z pohledu mentality místních lidí, jejich přístupu k řešení problémů, plnění úkolů, k životu samotnému. Je to pro mne veliká škola: jednak jako pro člověka, tak jako pro vedoucího projektu. Projekt se protáhl, během projektu se vyměnilo místní vedení firmy včetně některých středních manažerů a specialistů, vlivů je opravdu hodně. Upřímně: který IT projekt nepřesáhne limity na čas a rozpočet? Takový snad vůbec neexistuje.
Zkus shrnout vedlejší důsledky Tvého pobytu v zahraničí…
Položka v mém CV, reference pro budoucnost. I když by se tomu někdo mohl usmát, je to důležité. Ale po mých zkušenostech zde už vím, že to není na prvním místě. Potkal jsem zajímavé lidi. To určitě stojí za to. Veliká a nenahraditelná zkušenost s vedením super-multi-národního projektu, který jde opravdu napříč Evropou a Asií. Zdokonalil jsem si ruštinu – už v ní píšu na PC a chatuju. Taky jsem začal s kazachštinou. Viděl jsem kazašský trh a můžu říci jediné: obrovská příležitost. Viděl jsem Kazachstán – ten opravdový. Pokud to šlo, cestoval jsem, na menší vzdálenosti autem, trochu dál vlakem a letadlem. Viděl jsem města a místa jako Astana (hlavní město), Atyrau (centrum ropného průmyslu), Aktobe (město ve stepi), Šimkent (jižní Kazachstán), Turkestán (kazašskou mekku), pupek světa, kde vychází ze země energetický paprsek do kosmu a žije nejstarší derviš, posvátná muslimská místa. Viděl jsem širou step, velbloudy a želvy překážet na silnici, vysoké modré nebe, ledovce ve vysokých horách, vyzkoušel horko i mráz. Vždy jsem se snažil pobýt co nejdéle a poznat maximum. Bývalé hlavní město, Almaty (Alma-ata), ve kterém žiju 14. měsíc, znám jako své boty. Poznal jsem skutečné soužití muslimů a pravoslavných křesťanů – opravdu něco takového existuje. Muslimové jsou tolerantní a pohostinní. Poznal jsem kazašskou hrdost – poté co se uvolnili ze Sovětského svazu, jdou svojí cestou. Doslova vykopali ze země svůj starý jazyk, který za sovětské vlády nemohli používat a pilně se mu učí a používají ho. Je podobný spíše turečtině, těžký na naučení, ale už je z něho úřední jazyk, který musí zvládat například i každý informační systém. Nedávám z ruky fotoaparát, takže jsem již uspořádal díky jednomu ze svých partnerů v Písku a ve Strakonicích malou výstavu fotografií. Bohužel, nebyl čas a tak jsem se nezúčastnil ani vernisáže, přemýšlím však o velké výstavě až se vrátím, srovnám si biologické hodiny na český rytmus a naplánuji další obchody.
Jak vidíš budoucnost – budeš i nadále vést projekty?
No, sám nevím. Vést projekty, dotahovat do konce něco, co se třeba mnohdy mým předchůdcům nepodařilo, je stále lákavé. Mám i jiné nabídky: přednášet na vysoké škole či nechat se zaměstnat jako manažer u jedné konzultační firmy. Také bych se rád naplno věnoval svému koníčku (na motorové létání v Kazachstánu opravdu nebyl čas a podmínky) a to hlavní na konec: mám rodinu a té bych se teď chtěl více věnovat. Budoucnost vidím jednoznačně optimisticky, mám jen jediný problém: můj den má „pouze“ 24 hodin a můj týden „pouze“ 7 dní. Čas se koupit nedá a to je veliká spravedlnost našeho světa.
Děkuji za inspirující rozhovor, přeji brzké dokončení projektu a ať se brzy setkáš s rodinou.
Není zač, až bude výstava dám vědět.
Chcete-li být stručně upozorněni na nové články a aktuality, přidejte si RSS kanál tohoto webu do čtečky zpráv nebo přihlaste svou emailovou adresu k odběru novinek přibližně jednou měsíčně:
Ochrana soukromí: Vaše emailová adresa zůstane zachována v naprosté tajnosti a nebude nikdy nikomu poskytnuta. Novinky jsou zasílány formou stručného textového emailu jednou nebo maximálně dvakrát měsíčně. Odběr můžete kdykoli ukončit pomocí odkazu uvedeného na konci každého emailu.
2024 © Ing. Mira Vlach – Všechna práva vyhrazena